Kdo mi to tu loupe perníček?

Když jsem vloni v březnu vyhrála první místo na Mistrovství ČR v malbě na obličej a dekolt, za zajímavosti jsem se dívala, jaké další akce nebo soutěže v tomto oboru u nás v republice jsou. A pravda, je jich poskromnu, přece jen bodypainting je u nás — dovolím si říct — pole málo orané. Narazila jsem tehdy na zajímavou akci Festival živých soch a bodyartu ve Slavkově u Brna, což je soutěž konající se co dva roky. Loni se nekonala a tak jsem se věnovala jiným svým aktivitám a čas plynul… až jsem najednou odesílala přihlášku do ročníku 2024 na téma Svět sladkostí.

Pořadatelé vybírali z přihlášek 10 umělců, kteří měli v květnu tohoto roku předvést v zámeckém parku své umění malby na tělo na dané téma. A! Já byla mezi nimi. Spolu s umělci z celé České republiky, Itálie, Německa i Polska. Nakonec se nás ve Slavkově sešlo patnáct a všechny realizace byly úchvatné. O to větší radost mnou třásla, když jsem na pódiu přebírala nádhernou trofej za první místo, o kterém rozhodovali svými hlasy návštěvníci festivalu.

Detaily tvoří celek

Když jsem vymýšlela svou sladkou realizaci, věděla jsem hned, že to nebude “jen” změť různých sladkostí. Chtěla jsem v tom mít smysl, příběh. A tohle se snažím vkládat do každé své práce, na tom si zakládám. Chtěla jsem něco, co budou lidi znát, co jim připomene něco konkrétního. Hlavou mi proběhl můj milovaný svět Willyho Wonky, ale tušila jsem, že tohle si určitě někdo z dalších malířů vybere, to je příliš profláklé i ve světě bodyartu. A tak, po dlouhém přemýšlení, jsem si vzpomněla na Perníkovou chaloupku — tu znají všichni. Bodyartové práce na tohle téma jsem snad ani žádné nenašla a nabízí se mi tak velké pole pro vlastní představivost.

Porotou jsou v této soutěži návštěvníci akce, kteří hlasují o vítězi. A podle toho jsem své dílo taky připravovala. Velká konkurence co se malby samotné týče, především ze zahraničí, mě nutila přemýšlet nad tím trochu jinak. Věděla jsem, že malbou se jim nevyrovnám, realistické portréty nejsou mou silnou stránkou. Takže jsem chtěla zaujmout jinak. Příběhem, detaily, které se zdají až neskutečné, kostýmem a wow efektem. Tím, kde jsem si sama sebou jistá. Příběh byl jasný — Kdo mi to tu loupe perníček a vše okolo toho. Detaily — sukně, boty, prsten, klobouk i malba jich byly plné. Kostým — devět dní opravdu intenzivní práce, prsty rozpíchané jehlou, spálené od tavicí pistole a výroba každé jedné sladkosti, co se tu nachází. Chtěla jsem opravdu obří sukni a na hlavě perníkovou chaloupku. Wow efekt — tady jsem se nakonec rozhodla vsadit na svou milou iluzivní malbu a z mé nádherné modelky udělat v obličeji čarodějnici z perníkové chaloupky.

Buď — anebo

Tohle bylo z mé strany “buď — anebo”. Lidi mají rádi krásné a líbezné modelky. Já se z té své rozhodla udělat bábu, kde pod malbou těžko rozpoznat, kde je její vlastní nos, kde přesně jsou rty a jestli oči jsou její nebo ne. A netušila jsem, jaké budou ohlasy…

A byly úžasné. Absolutně mě šokovalo, jaké reakce moje Helenka vzbudila. Od doby, kdy byli lidi vpuštěni do areálu zámku — v té době už Helenka měla babku na obličeji — to bylo — jééé, wooow, to je úžasný/neskutečný. Helenka zavírala a otevírali oči a lidi z toho byli paf, smáli se, komentovali, fotili, neustále byl u nás hlouček. A nekončící komentáře typu “Tohle je nejlepší.” “Tomu dávám hlas.” “Já už mám jasno.” nám trošku ukazovaly, jak to asi celé skončí… i když jasno bylo samozřejmě až na stagi na závěr festivalu.

Ono to totiž celé není pouze o malbě. Byli zde bez debat lepší malíři než jsem já, především ze zahraničí. Ono to je totiž i o té podívané a show, kterou lidem dáte. Byly jsme jim tak blízko, jak jen to šlo, komunikovaly s nimi, smály se s nimi, dělaly fórky, malba obličeje v nich vyvolávala emoce, obdivovaly detaily na klobouku a sukni. Je to přesně to, v co jsem věřila. A vyšlo to. A já jsem za to obrovsky vděčná.